Hned na začátek se sluší dát karty na stůl: nejsem zrovna fanda Games Workshopu. Jednak mě nikdy plně nepohltilo univerzum WH 40K, které dnes představuje globální wargamový mainstream, a jednak hledám ve wargamingu něco jiného, než dnešní GW nabízí. Před víc než 20 lety jsem se dostal k (dnes už nemilosrdně zaříznuté) regimentovce Warhammer Fantasy Battles a Mordheimu, a pořád zůstávám milovníkem Starého světa a klasických warhammerových modelů. Dokonce do té míry, že jsem za covidových lockdownů začal sbírat full metal armádu Empire. Do Warhammer Wordu (dál jen WW) jsem se proto vydal s nadějí, že uvidím co nejvíc z této dinosauří éry.
Prvopočátky GW sahají do Londýna, odkud se rostoucí firma postupně přesunula do lacinějšího Nottinghamu. Tedy města, kam běžný návštěvník Anglie obvykle nezavítá. Mě do něj zavedla vlastně vůči GW konkurenční akce, Mantic Open Day, kam jsem si zajel během dovolené v Londýně. A když už jsem se dostal do Nottinghamu, dávalo smysl vydat se i do GW, které sídlí na opačné straně města.
První dojmy z areálu jsou takové, jako samo GW: velké. Oproti komornímu Manticu a jeho kamarádské atmosféře bylo okamžitě poznat, že tahle firma znamená globální byznys. Obrovské tovární haly a skladiště, parkoviště se stovkami aut... U vchodu vítá ikonická socha space mariňáka a tank v životní velikosti.
 |
| I kvůli dešti jsem zapomněl na fotku, takže díky, Google Maps! |
Shodou okolností jsem se do WW dostal v sobotu odpoledne, tedy ve zdejší špičce. Obchody a obrovská herna byly plné ruchu a hráčů WH 40K, v jejichž stínu se krčilo několik málo lidí s Age of Sigmar, dvě dvojice s Middle-Earth Strategy Battle Game (MESBG) a partička hrající 6. edici fantasky v klasické sestavě trpaslíci vs. vznešení elfové. Rozhodně potěšilo, že zdaleka ne všechny stoly tvořily fádní oficiální terény od GW. Některé vypadaly přímo epicky.
Obsluha byla podobně jako jinde v Anglii příjemná. Ačkoli bylo vidět, že někteří už po náročném dni melou z posledního, pořád usilovně tlačili především do nejmladších návštěvníků nové modely. Obchod stojí za návštěvu hlavně proto, že se v něm nabízí jinde nesehnatelné modely a knihy. Do sbírky mi tak přibyl trpaslík Bugman zapojený do hospodské rvačky (poctivý kov, a dokonce i s oldschoolovým hranatým podstavcem, juch!) a reprint The Lost and the Damned, bichle, která v roce 1990 poprvé rozpracovala lore bohů Nurgla a Tzeentche.
Největší lákadlo k návštěvě ale znamená Exhibition Center. Oproti zbytku veřejně přístupného areálu se do něj platí vstupné ve výši 7,5 liber. S celkovými dojmy z výstavy nebudu napínat – jen těžko dostanete pocit, že to za ty (na britské poměry malé) peníze nestálo. Nefotil jsem zdaleka všechno, a i tak vám tu nabídnu jen malý výběr, takže dojem z tohoto blogu si pro hrubou představu o realitě můžete takřka libovolně násobit.
Oproti návalu v předchozích prostorách výstava působí překvapivě poklidně. Domorodci, kteří o pár dveří dál hážou kostkami a hýbou modely, ji už nepochybně znají. A tak po expozici brouzdala jen hrstka Francouzů, nějací Němci plus jeden Čech, a občas jsme se jeden nebo druhý předběhli.
Milovník Oldhammeru mého ražení by neměl čekat mnoho: z prvních dekád GW jsem v oné řádce místností našel překvapivě málo. Ani WHF a Starý svět, který GW „vyhodilo do luftu“ před osmi lety, toho mnoho nepřipomíná. Po pravdě není divu. GW tu chce jednak potěšit co nejvíc fandů, rovná se hráčů WH 40K, a za druhé nepotřebuje promovat produkty, které už nenabízí k prodeji.
Ruku na srdce: blbost bylo i to nejvelkolepější, co zůstalo připomínat Starý svět. Proč míří orčí jízda tryskem do hradeb, o které se za pár vteřin rozplácne? Proč se imperiální pěšáci šikují na nádvoří, místo aby drželi hradby a zasypávali útočníky deštěm šípů a kulí? Samé otázky...
Možná trochu překvapivě patřila k tomu nejpůsobivějšímu občasná diorámka s nebitevní tematikou. Netuším například vůbec nic o armádě Ossiarch Bonereapers z Age of Sigmar, jejíž estetika na mě působí jako fádní kopie čtyřicítkových necronů – ale modelem jejich temného hradu se zástupem lidí nesoucích obětiny jsem se kochal jako máločím.
Úchvatná byla i Nurglova zahrádka.
Moje tradicionalistické fantasy srdíčko pochopitelně zaplesalo taky u občasných vitrín věnovaných MESBG.
Malá část výstavy (respektive několik vitrín rozesetých po jednotlivých místnostech) se pravidelně obměňuje. Já zrovna připadl na výběr z historie malířských cen Golden Demon, takže jsem klasických kousků zřejmě viděl víc, než je obvyklé. Na blížící se kulaté výročí filmové premiéry se zrovna schylovalo k tématu Pán prstenů: Dvě věže. Jestli se do WW vydáte v příštích 12 měsících, měli byste se dočkat expozice ke 40. výročí WHF.
Jako poslední třešničku k výstavě jsem si schválně ponechal to nejgigantičtější ze všeho: The Battle for Angelus Prime. Pravda, naplňuje to výše vznesené výhrady (zteč pevnosti bráněné hodnou marínou, rozmístění bojujících ignoruje přinejmenším základní logiku jejich výzbroje). Ale těch 5 500 figur na ploše takřka 4 krát 7 metrů, rozesetých po mrakodrapech sahajících přes dvě reálná poschodí, to prostě člověka posadí na zadek! Dojem ještě umocňuje bojová vřava znějící z reproduktorů a světelné efekty.
Po dlouhém brouzdání výstavou mi přišlo vhod posezení v Bugman's Brewery, což je restaurace přiléhají k sálu s hernou. Můžete si tu dát klasické rychlé občerstvení v anglickém stylu. Místní pivo jsem pohříchu neochutnal, protože jsem na něj bez parťáka a v nevlídném počasí neměl chuť. Restaurace působí malinko zašlým (ale rozhodně ne špinavým) dojmem. Ostatně je to i svým stylem, se štíty, krbem a trpasličí Knihou zášti, dědictví po časech Starého světa.
Odcházím se spoustou dojmů i relativně plným žaludkem. Blíží se osmá večer, herna je vyprázdnější a zbývající hráči se snaží dokončit bitvy před zavíračkou. Projdu přes parkoviště a zamířím si to pěškobusem do centra Nottinghamu. Hlavou se mi honí otázka, jestli už bude při mé příští návštěvě trpasličí síň v Bugman's Brewery přebudovaná na halu s tematikou duardin tm...
Pokud byste se do WW chtěli podívat taky, mohlo by se vám hodit pár praktických typů:
- Z Londýna se dá výlet uskutečnit i za den, ale pokud vás netlačí čas, doporučil bych spíš dva dny.
- Nejpohodlnější cesta z Londýna je do Nottinghamu vlakem (jestli zrovna dopravci nestávkují, v čemž Britové v poslední době překonávají Francouze). Při koupi zpátečního lístku ušetříte. Na rozdíl od ČR jsou navíc lístky v den odjezdu výrazně dražší než v předstihu.
- Pokud nemáte auto / nezvládáte řídit vlevo / obojí, můžete i autobusem, ale místo nějaké dvou a půl hodiny počítejte spíš se čtyřmi hodinami na nevyzpytatelné dálnici. I tyto lístky kupujte s předstihem.
- Ve WW probíhají poměrně často organizované turnaje a jiné akce. Přístup pak může být omezený a počítejte s placením lístků. Raději si předem omrkněte kalendář na webu GW.
- K WW se můžete přiblížit městskou dopravou, ale já dal při cestě z centra Nottinghamu přednost asi půlhodinové procházce celkem příjemným prostředím.
- Kromě WW (a já bych dodal i Manticu s jeho obchodem) doporučuji navštívit několik památek. Předem však upozorňuji, že z éry legendárního Robina Hooda tu nic nezbylo. Dokonce ani hrad, na jehož místě se rozkládá park a mladší zámeček, kde jsem zrovna chytil kunsthistorickou výstavu. Areál si užijí nejvíc děti.
- Původní Nottingham stojí na osmi stovkách umělých jeskyní, o kterých psal kronikář už v 9. století. Na několika trasách spravovaných různými institucemi můžete navštívit bývalé studny, jímky, jeskynní trezor, koželužnu nebo kryty z Bitvy o Británii.
- Překvapivě rozlehlé National Justice Museum nabízí unikátní pohled na anglický trestní systém a zavede vás z bývalé soudní síně až do kobek, ve kterých drželi dlužníky nebo trestance odsouzené do kolonií.
- Hned tři místní hospody se přetahují o pozici nejstaršího hostince v Anglii. Kecají všichni, ale i tak jsou tyhle podniky prastaré a malebné. Hlavně Ye Olde Trip to Jerusalem má úžasnou atmosféru.
